Starý zámek
Legenda o bílé paní
O bílé paní ze Starého zámku
Je to už velice dávno, co na Starém
zámku žila pramáti bohatého rodu pánů z Borotína. V mládí vynikala mimořádnými
duševními vlastnostmi, ale i nevídanou krásou. Po vůli otce se ale musela vzdát
chlapce, kterého nadevše milovala, a provdat se za muže, ke kterému nic
necítila. Tak se stalo, že ji manžel jednou přistihl v náručí jejího miláčka.
Rozlítil se a na místě jí probodl srdce dýkou. Nikdy se nedověděl, že plod její
lásky, který nosila pod srdcem, zachránili dobří lidé.
Pramáti neměla po smrti klid. Bylo jí
přisouzeno, aby bloudila po hradu tak dlouho, dokud bude naživu poslední potomek
rodu. V sále předků se pak zjevila vždy, když někomu z rodu hrozilo neštěstí,
nebo dokonce smrt. Tehdy procházela za noci hradem a kvílela.
Uplynulo několik let. Duch pramáti se na
hradě dlouho neobjevil, a tak se na ni zapomnělo. V té době žil na hradě pan
Zdeněk, kterému po pár letech šťastného soužití zemřela manželka a brzy nato
zahynul i jejich synek, který se utopil v bažinách Zámeckého rybníka. Panu
Zdeňkovi zbyla jen dcera Berta, vyložená krasavice. Říkalo se, že je navlas
podobná pramáti rodu Borotínů. Berta
milovala přírodu a ráda se sama procházela po lesních stezkách. Při jedné
vycházce jí přepadli dva muži z loupežnické bandy, která už dlouho sužovala
cely kraj. Berla se bránila, ale pak omdlela hrůzou. Když se probrala k vědomí,
zjistila, že ji drží v náručí švarný mladík. Prozradil, že se jmenuje Jaromír a
překvapené dívce řekl, že se mu podařilo loupežníky zahnat. Mladí lidé se do
sebe zamilovali na první pohled. Začali se tajně scházet a měli se rádi.
Záhy
se na hradě Borotíně začal zjevovat duch pramáti rodu. Jedné noci se na bráně
hradu ozvaly naléhavé rány. Když strážní otevřeli, uviděli uštvaného mladíka, který
prosil o útulek před pronásledovateli. Vyhověli mu a poskytli, co potřeboval.
Byl to Jaromír.
Netrvalo
dlouho a v čele královských žoldnéřů přitrhl k hradu pan Bavor ze Strakonic a
žádal, aby mu byla umožněna jeho prohlídka. Z rozkazu krále prý pronásleduje loupežnickou
bandu. Většinu lapků už pochytali, jiné zabili, jen jeden prý unikl. Při jeho
pronásledování mu utrhli kus šerpy. Berta s hrůzou poznala, že právě takovou
šerpu darovala svému miláčkovi. Utíkala do jeho komnaty, ale ta byla prázdná. Když
žoldnéři pána ze Strakonic nic nenašli, opustili hrad. Připojil se k nim i pan
Zdeněk z Borotína se svými lidmi, aby pomohli při hledání onoho mladého
loupežníka.
Berta
byla zoufalá. Její utrpení vyvrcholilo, když na hrad přinesli smrtelně
zraněného otce. Zranění mu způsobil Jaromír, mladý náčelník lupičské bandy. Ještě
než pan Zdeněk vydechl naposledy, přinesli mu zprávu, že nejstarší člen bandy
po zadržení vyjevil, že Jaromír je synem pana Zdeňka. Loupežníci ho prý před
léty nalezli v bažinách pod hradem, vzali ho mezi sebe a vychovali. Když to
Berta uslyšela, jako podťatá se skácela k zemi a odešla na věčnost.
Jaromír, který se stále skrýval v komnatách hradu, vyslechl vyznání starého loupežníka,
a tak se poprvé dozvěděl pravdu o svém osudu. Jako šílený začal pobíhat hradem,
až se dostal do hradní kaple. V jejím pološeru uviděl, že tam na něj čeká
překrásná dívka s otevřenou náručí. Jaromír se domníval, že je to jeho milovaná
Berta a vrhl se dívce do objetí. V ten okamžik klesl bez života k zemi.
Netušil, že skončil v náručí pramáti rodu Borotínů. Jaromír, poslední ze
slavného rodu Borotínů, už nebyl mezi živými, a proto se pramáti mohla vrátit
do rodinné hrobky. Její poslání bylo skončeno.
V
opuštěném hradu a později i v jeho zříceninách se pak čas od času objevovalo
bílé světlo. Dělo se tak vždy, když městečko Borotín nebo jeho blízké okolí
měla potkat nějaká přírodní nebo vojenská pohroma.
Lidé
také věřili, že když se nad Borotínem rozzuří noční bouře a blesky křižují
oblohu, v hradních rozvalinách se zjevuje mládenec ve starožitném oděvu a
hledá svou milou. Když si konečně padnou do náručí, bouře nad Borotínem vrcholí.
Pak se ale pozvolna zklidní. To prý bíIá paní, pramáti rodu, milence oddělí od
sebe, protože nemůže přát vztahu mezi bratrem a sestrou.
(čerpáno
z knihy Jaroslava Wimmera: „ Pověsti z Táborska“, 2006, vydalo město
Chýnov)
Starý zámek u Borotína
Hrad stojí na ostrožně nad Starozámeckým rybníkem v nadmořské výšce 500 metrů. Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka. Prvním známým majitelem hradu byl Mikuláš z Borotína, který je zde zmiňován od roku 1356. Rod pánů z Borotína po něm hrad vlastnil téměř sto let. Během husitských válek na hradě sídlil Mikuláš, který byl od roku 1426 husitským hejtmanem, ale později přešel na stranu císaře Zikmunda, proto husité Borotín v roce 1434 neúspěšně obléhali. Od roku 1446 hrad patřil Janu Malovci z Pacova a dalším příslušníkům jeho rodu. Roku 1613 ho získal Kryštof Vojkovský z Milhostic, ale jeho synové se účastnili stavovského povstání a hrad byl na počátku třicetileté války dobyt a pravděpodobně také vypálen císařským vojskem. Roku 1623 hrad koupila Polyxena z Lobkovic a ponechala ho svému osudu. Později opuštěný hrad sloužil jako zdroj snadno dostupného kamene. Současnou podobu zřícenina získala po památkových úpravách na začátku 80 . let 20. století.
Barokní dvůr u Starého zámku
Hospodářský dvůr, který leží naproti zřícenině hradu, je od roku 2003 kulturní památkou. Patří mezi nejvýznačnější stavby svého druhu v jihočeském regionu a z hlediska své urbanistické polohy zřejmě nemá obdoby. Dnešní, v podstatě barokní dvůr má pozdně středověké nebo renesanční jádro. Přelom 18. a 19. století vtiskl dvoru klasicistní tvář, jehož součástí je kromě vykrajovaných štítů také červeně malované členění vnějších fasád.Předhradí s hospodářskými budovami bylo založeno 1557. Roku 1620 byly hrad i statek vypáleny císařskými vojsky. Vypálený hrad byl ponechán svému osudu, ale hospodářský dvůr byl obnoven.
V 17. století byl dvůr vystavěn v barokním slohu, v jehož podobě se s mírnými úpravami dochoval do dnešních dnů (k jeho stavbě byl použit materiál z vypáleného hradu). Roku 1829 hrad i se statkem získali baroni Nádherní z Borutína, kteří na statku provedli částečné klasicistní úpravy. Baroni Nádherní statek v roce 1923 prodali. Dvůr byl roku 1948 znárodněn a využíván místním zemědělským družstvem. Roku 1993 byl dvůr navrácen v rámci restitucí posledním majitelům, ti jej prodali a došlo zde ke střídání majitelů, kteří na objektu neprováděli ani základní udržovací práce. Od roku 2009 má dvůr nového majitele a od roku 2010 dosud probíhá postupná obnova dvora. Od roku 2014 je dvůr i statek přístupný veřejnosti.